Červenec 2009

Vesmírné video (flash)

31. července 2009 v 1:45 | Ondřej Höppner |  Co právě dělám


Vítejte na Sardinii 2, zlepšená verze

16. července 2009 v 12:47 | Ondřej Höppner |  Co právě dělám

Gratulace k narozeninám Karla Gotta

14. července 2009 v 11:58 | Ondřej Höppner |  Co právě dělám
Tři tváře Karla Gotta jak je znám já

Poprvé jsem se s mistrem setkal v roce 1999 na jednom večírku. A překvapilo mě, jak jinak, že je mnohem menší, než jsem si představoval. Navrhl jsem mu, že bych ho rád nechal vyfotit v trenýrkách na titulní stranu časopisu, který jsem tenkrát vedl.
"Jakže?" zeptal se mistr.
"V trenýrkách," já na to. "Boxerských trenýrkách. Navlékli bychom vám také rukavice, které by, ehm, hořely."
Karel Gott se na mě podíval jako by bych mu nabízel zájezd v kůži ve dvou na Mácháč, a pak pokýval hlavou.
"Rozmyslím si to a ozvu se," řekl a zapnul si sako.

O několik dní později mi na stole v redakci zazvonil telefon. "Haló?"
"Tady Karel Gott," ozvalo se ze sluchátka hlasem imitátora Karla Gotta.
"Copak si přejete," řekl jsem opatrně.
Zvláštní, že Karel Gott v telefonu vždycky zní jako svůj vlastní imitátor.
Souhlasil s focením a opravdu se ve studiu svlékl trička a trenek a navlékl si boxerské rukavice, které jsme pak počítačově zapálili. Titulní strana měla rekordní prodeje.

Karla Gotta k tomuto kroku nevedl vrozený exhibicionismus nebo touha po experimentu. Udělal to, protože věděl, že si to tak jeho publikum chce. Věděl, že jedině proto, že se nebojí hrát si, bavit se, dělat si legraci ze sebe sama, se udržel tak neuvěřitelně dlouho na absolutní špičce.
Tohle je první tvář Karla Gotta, kterou jsem poznal: Není důležité, co chci já, ale co chce mé publikum.

Když jsem za ním přijel pro rozhovor do jeho vily na Bertramce, přivítal mě u vchodu sádrový jezevčík. Seděl, koukal, mlčel.
Pak se otevřely kované dveře, objevila se hospodyně a za ní hala a vyřezávané schodiště, vedoucí do ložnice a ateliéru. Masivní kožené křeslo mě přivítalo s přívětivým zavrzáním.
Poté co jsme si odbyli obecné věci o hudbě, sklouzl mistr ke svému oblíbenému tématu: celosvětové spiknutí, zednářské konspirační teorie, nic se ve světové politice neděje náhodou, všechno je připravené několik kroků dopředu. Hrstka vyvolených, kteří rozhodují o následcích toho, co teprve bude. Historie jako strom, jhož kořeny sahají tam, kam my nevidíme.
To byla druhá tvář Karla Gotta: Umění je víc než politika, i to dokonce i tehdy, kdy jí slouží.

Když se ženil v Las Vegas, nikdo od novin o tom neměl ani ponětí. Tak poslal mistr všem stejné fotografie a nechtěl za to ani halíř. Jako by tím říkal: "Kam se na mě hrabete, tady máte všichni stejný díla a naložte si s tím jak chcete."
Seděl jsem tehdy s jeho svatební fotkou v redakci a věděl, že ostatní deníky si dají k té fotce dají velký titulek: "Karel Gott: Svatba!"
Věděl jsem že bych měl uhnout, nějakým neotřelým způsobem tu kauzu posunout. Být originální, lepší. Přesto jsem sedl k počítači a napsal na titulní stránku: "Karel Gott: Svatba!". I ten vykřičník jsem tam dal, i když jsem věděl, že ho tam budou mít všichni. Jeden jediný vykřičník.
A tak se také stalo. Následující dne vyšly všechny deníky s naprostou stejnou titulní stranou.

Když pak houfy novinářů čekaly před Bertramkou na první fotky Gottovy dcery, přespávali v autech a postávali pod lampami, mistr vyšel před branku a řekl: "Běžete se domů vyspat a přijďte zítra ve dvě."
Následujícího dne nechal všechny novináře vyfotit svou dceru a všem odpověděl na jejich otázky. Pak zavřel branku a věděl, že bude mít klid.
Tohle je třetí tvář Karla Gotta: Dejte médiím co chtějí a ony vám za to dají pokoj.

Karel Gott není český Elvis Presley ani německý Udo Jurgens. Karel Gott je český, polský, ruský a německý Karel Gott.










Kosmonaut

8. července 2009 v 23:46 | Ondřej Höppner |  Jejda TV

Šťastný pohřeb štvance Jacksona

8. července 2009 v 13:14 | Ondřej Höppner |  Co právě dělám

KOMENTÁŘ: Šťastný pohřeb štvance Jacksona

Foto: abl

Začněme tím, kdo nepřišel. Diana Rossová, nebožtíkova dvojka hned po matce, a Liz Taylorová, jednička mezi spiklenci, jejíž vzkaz, že se nechce účastnit obecného hopla, přečetl publiku muž v šedém obleku s příznačným jménem Robinson.

Jinak bylo na memoriálu krále popu bylo tolik šťastných robinsonů, že připomínal spíše připlutí lodi plné Pátků nebo vyhlášení cen MTV, při kterých vyhrává každý.

Vůbec bych se nedivil, kdyby se k programu přidávala Strážní věž.

Onoho žhavého červencového večera Amerika virtuálně pohřbila svůj americký sen. Černošský chlapec z chudých poměrů, který se svou pílí a pracovitostí protancoval až na absolutní vrchol. Tam zemřel, uštván a proměněn k nepoznání, na zástavu srdce v předvečer svého největšího turné.

"Na vašem tatínkovi nebylo nic podivného. Podivné bylo jen to, s čím se musel vypořádat," vysvětlil řečník malým pozůstalým, které dosud nikdy nenapadlo, že by byl jejich tatínek nějak podivný.

Závěrečné vystoupení jedenáctileté dívenky, obklopené skupinou mužů v černém a několika ženami s malými nosy, bylo tak srdcervoucí, že už nikdo na celém světě nepochybuje, že byl její tatínek upřímný, čestný, srdceryvný a především: osamělý. Autoři tryzny to viděli jasně: Pojď maličká, teď nám tady všem pěkně řekneš, jak moc jsi smutná, že ti umřel táta.

Když onoho červencového večera Amerika pohřbívala svůj sen, vylosovala 11 tisíc robinsonů a posadila je do řad. Nad halou šuměly palmy a nedaleko šplouchal podivně tichý Tichý oceán.
Autor: Ondřej Höppner




Nusle sobě v divadle na Čertovce

2. července 2009 v 0:24 | Ondřej Höppner